subglobal1 link | subglobal1 link | subglobal1 link | subglobal1 link | subglobal1 link | subglobal1 link | subglobal1 link
subglobal2 link | subglobal2 link | subglobal2 link | subglobal2 link | subglobal2 link | subglobal2 link | subglobal2 link
subglobal3 link | subglobal3 link | subglobal3 link | subglobal3 link | subglobal3 link | subglobal3 link | subglobal3 link
subglobal4 link | subglobal4 link | subglobal4 link | subglobal4 link | subglobal4 link | subglobal4 link | subglobal4 link
subglobal5 link | subglobal5 link | subglobal5 link | subglobal5 link | subglobal5 link | subglobal5 link | subglobal5 link
subglobal6 link | subglobal6 link | subglobal6 link | subglobal6 link | subglobal6 link | subglobal6 link | subglobal6 link
subglobal7 link | subglobal7 link | subglobal7 link | subglobal7 link | subglobal7 link | subglobal7 link | subglobal7 link
subglobal8 link | subglobal8 link | subglobal8 link | subglobal8 link | subglobal8 link | subglobal8 link | subglobal8 link

 

 

 

 

 

ADOPCE JINAK? TÁTA A TAŤKA.

Je neoddiskutovatelným faktem, že nejlepší výchovné a životní prostředí pro dítě je dobře fungující rodina, kde má dítě své nezastupitelné místo a možnost získat ty nejcennější emocionální i praktické zkušenosti nezbytné pro jeho harmonický a komplexní vývoj.

Faktem bohužel také zůstává, že Česká republika drží v tomto oboru smutný primát, nejvíce umístěných dětí do kojeneckých a dětských ústavů. Vina se obecně klade zkostnatělým státním institucím, které pomalu a dle starých zákonů rozhodují o umístění opuštěných dětí a také nezáviděníhodné sociální situaci, kterou musí podstoupit každá rodina s jedním členem na mateřské dovolené. Dalším trnem v oku zájemců o adopci bývá samotný proces osvojování dítěte, který se zdá být zdlouhavý, náročný a hlavně pro určitou skupinu rodičů nemožný.

Tou skupinou jsou pochopitelně myšleni všichni, kteří přesahují požadovaný věkový rozdíl, nebo když jeden z partnerů nemá zcela čistý trestní rejstřík, a nebo – jsou partneři homosexuální. Úkolem tohoto článku není polemizovat, zda-li je toto společenské (zákonné) rozhodnutí správné, ale zrekapitulovat postup osvojení, jaký každý žadatel podstoupí a třeba se na konci zeptat: mohli by to v budoucnu zkusit i gayové a lesby?

Minimum pojmů k problematice:

•  Náhradní výchovná péče: forma péče o dítě, které nemůže být vychováváno ve vlastní rodině, nejčastěji se jedná o ústavní péči

•  Ústavní výchova: forma péče o dítě, které nemůže být z vážného důvodu vychováváno ve své rodině, nebo je jeho výchova narušena, nařizuje ji soud

•  Kojenecký ústav, dětský domov: ústavní prostředí pro náhradní výchovu dítěte, které nemůže být z vážných důvodů vychováváno ve své  rodině.

•  Sociální pracovník: Odborník pro pomoc lidem v životní situaci, v níž jedinec pomoc potřebuje, či situaci v níž stát odborníkovu pomoc vyžaduje.

•  Identita: představa jedince o sobě samém, kdo jedinec je, odkud pochází, kam a ke komu patří.

Existuje několik typů náhradní rodinné péče:

•  Osvojení (adopce)

Při osvojení přijímají manželé či jednotlivci za vlastní opuštěné dítě a mají k němu stejná práva a povinnosti, jako by byli jeho rodiči. Mezi osvojiteli a dítětem tak vzniká vazba jako mezi biologickými rodiči a vlastním dítětem. Vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou osvojením zanikají.

Dítě dostává příjmení nových rodičů, vztah mezi dítětem a příbuznými osvojitelů je příbuzenský. Osvojit lze pouze dítě nezletilé, mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl. Osvojení je v České republice zakotveno v zákoně č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Dále lze osvojení rozlišit na osvojení prosté, při kterém se dítě nezapisuje do matriky jako dítě osvojitelů a může být zrušeno soudem a na osvojení nezrušitelné, kdy jsou osvojitelé zapsáni místo rodičů osvojence. Pro nezrušitelné osvojení je stanovena minimální věková hranice osvojovaného dítěte na jeden rok.

•  Osvojení dětí do ciziny (mezinárodní osvojení)

Tato forma řešení je možná, pakliže se pro dítě nedaří najít náhradní rodinu v zemi původu. Toto osvojení je upraveno Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, kterou vypracovala a přijala haagská konference mezinárodního práva soukromého. Zde jsou jasně dány podmínky při osvojování dítěte do zahraničí, zároveň je zde nařízeno signatářským státům (mezi které od 1. 6. 2000 patří i ČR), aby na svém území určily statutární orgán, který bude za osvojení odpovědný. U nás je to Úřad pro mezinárodní ochranu dětí v Brně.

•  Pěstounská péče (opatrovnictví, poručenství)

Jedná se o státem garantovanou formu náhradní péče, která zaštiťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu pěstounům. Podmínkou je zájem dítěte. O vzniku této vazby rozhoduje soud a také jí může zrušit. Pěstounská péče je upravena zákonem č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů v zákoně č. 359/1999 Sb. o sociálně– právní ochraně dětí.

V praxi se uplatňují dva typy pěstounské péče – individuální, probíhající v běžném rodinném prostředí a skupinová, která se uplatňuje v zařízeních pro výkon pěstounské péče, nebo v SOS vesničkách. Pěstounská péče zaniká dosažením plnoletosti dítěte.

Když se pár či jedinec rozhodne osvojit dítě, měl by počítat, že úřady bude zajímat, zda-li jsou jeho důvody k přijetí dítěte z jasné, osobní motivace, zda-li mají dotyční stálé, zabezpečující povolání, dále by jejich pracovní vytíženost měla dovolovat dostatek času na výchovu dítěte, i jejich bytová situace by měla splňovat potřeby dítěte, jejich trestní rejstřík musí být čistý. Zjišťovat se bude duševní i psychická schopnost vychovat dítě, věk žadatelů musí být přirozený k věku dítěte (uvádí se že věk žen, které chtějí adoptovat dítě by neměl být vyšší než 35 let), zkoumána jsou manželství pro svou stabilitu a zralost, potencionální osvojitelé by měli být tolerantní, přizpůsobiví, laskaví a otevření a především by jejich duševní vyspělost měla zaručit výchovu bez duševního a fyzického strádání.

Avšak hlavní slovo má příslušný úřad, který musí na žádost vydat doporučení k adopci (osvojení). To v praxi znamená návštěvu pověřeného úřadu dle místa bydliště (většinou úřad městské části, či magistrát), kde s žádajícími vede rozhovor sociální pracovnice na téma motivace, představ o dítěti (včetně otázek, zda-li zájemce je schopen přijmout postižené dítě a nakolik, jaké má představy o jeho barvě pleti, věku, pohlaví. Pak sociální pracovnice vysvětlí potencionálnímu osvojiteli (pěstounovi) náležitosti k podání žádosti a předá mu formulář o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, či pěstouny.

Příště si s sebou donese zájemce vyplněnou žádost, doklad o státním občanství, či povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR, zprávu o zdravotním stavu, údaje o ekonomických poměrech. Úřad si vyžádá žadatelův výpis z rejstříku trestů, dále se musí zájemce rozhodnout, zda-li se chce po uplynutí doby jednoho roku v evidenci zařadit i do evidence zprostředkování dítěte z ciziny. Sociální pracovník pak navštíví žadatele doma a zjistí jeho bytovou a rodinnou situaci. Poté bude žádost předána pracovišti krajského úřadu a je nutné dostavit se na psychologické posouzení, ke kterému je žadatel přizván.

Zúčastnit se lze i přípravného kurzu pro žadatele, který zajišťuje úřad sám nebo ve spolupráci s jiným úřadem nebo pověřená osoba. Posláním přípravného kurzu je poskytnutí potřebného minima vědomostí o specifických otázkách náhradní rodinné péče. Zde jsou zodpovězeny otázky zájemce, měl by mít přístup i k odborníkům z psychologické čí sociální praxe.

V každém kraji zasedá pravidelně poradní sbor, reprezentovaný sociálními pracovnicemi, psychology, dětskými lékaři, řediteli kojeneckých ústavů, dětských domovů a jiných zařízení. Tito lidé posuzují jednotlivé případy opuštěných dětí, které mohou být předány do nové rodiny. Z evidence žadatelů podle pořadí a na základě komplexního zhodnocení žádosti budoucích rodičů doporučují konkrétním dětem vhodné rodiče.

Po splnění všech podmínek nastává období čekání, které se muže jevit poněkud depresivně, avšak mělo by být spíš radostnou přípravou na novou roli, ať už studiem literatury, nebo schůzkami s dalšími žadateli, nebo plánováním dětského pokoje apod.

Ve chvíli, kdy je pro zájemce vytipováno konkrétní dítě, je vybídnut, aby se dostavil na schůzku, kde se dozví veškeré možné údaje o dítěti (věk, pohlaví, rasa, celou jeho minulost, jeho psychický, zdravotní stav…). Poté se žadatel může svobodně rozhodnout, zda-li vstoupí do osvojitelského nebo pěstounského svazku. V případě kladného rozhodnutí jej čeká schůzka s dítětem a s psychology, sociálními pracovníky, popř. lékaři, kteří dítě dobře znají. Na jejich stanovisko je brán velký zřetel. Při přijímání kojence je odvoz dítěte domů prakticky formalitou, u dospělejšího dítěte je proces zdlouhavější, snaží se co nejvíce reagovat na potřeby dítěte.

Poté nachází doba tří měsíců, po jejíž uplynutí je možné vyřizování soudních záležitostí k naplnění adopčního, pěstounského procesu.

Všechny výše uvedené informace jsou pouze okruhem problémů, souvisejícím s tímto rozsáhlým tématem. Až při samotné zkušenosti lze zjistit, jak dlouhá a namáhavá cesta adopce je a zároveň, jak dokonalé štěstí na konci té cesty čeká.

Monika Harčaríková

 

Zdroje:

• foto: http://spolek1.med.muni.cz/images/usmev.jpg

• Adopce.com – průvodce náhradní rodinnou péčí – bulletin Střediska náhradní rodinné péče ve spolupráci s Nadací Terezy Maxové a Nestlé

• Psychologický slovník; P. Hartl; 1993

•  Co řekneme osvojenému dítěti; Z. Matějček; 1982

•  Adopce, vztah založený na slibu; J. – E. Scholler; 2002

•  Náhradní rodinná péče v praxi; J. Kovařík a kolektiv; 2004

 

Zpět na Homepage

 

Mapa stránek | Kontakt | ©2006 Harčaríková Monika; VOŠP